Muž s kufrem, tichý poutník v surrealistické krajině. Jeho cesta je introspektivní i iniciační – zdánlivě obyčejná chůze po kolejích se proměňuje v putování vlastním nitrem. Postava balancuje mezi bděním a snem. V jeho očích se zrcadlí neklid i klid smíření.

Úzký, temný železniční tunel, kterým se Jan V. vydává na cestu. Kamera sleduje jeho oči – začátek cesty je temný a introspektivní, světlo na konci tunelu signalizuje přechod do jiné dimenze. Nejedná se o regresi nebo snad pravzpomínku Zrození?

Rozsáhlé území podél trati zaplavené vodou. Koleje vedou jedinou pevnou cestou vpřed. V mlze se vynořují siluety konstrukcí, mrtvých stromů, starých vagonů – melancholické, post-apokalyptické prostředí, zhmotnělá minulost. Jediným záchytným bodem zůstává naše tělo. Jen díky pohledu na ruce se snící cestovatel může ujistit, zda sní či nebo bdí?

Monumentální secesní komplex s věží, hodinami a průčelím jako z jiného století. Uvnitř se prostor mění: z prázdného a katedrálního prostoru se postupně stává místo plné života, stínů vědomí. Při vstupu nás vítá vědoucí hlava Merkurovi sochy. Koleje ale vedou mnohem hlouběji do nitra stanice... 

Bizarní steampunkový automat na „kávu“, který místo povzbuzení nabízí podivnou tekutinu ve vinné skleničce. Jako živá bytost reaguje na přítomnost hrdiny. Postupně obrůstá a stává se součástí stromu. Symbol rozhodnutí, iluzí i absurdity každodennosti? A hořká míza stromu Poznání...

Monumentální organická struktura, která prorůstá nádražím a v sobě ukrývá výtah se zvířecími symboly místo čísel. Je branou do jiných pater vědomí nebo reality. Výtah se spouští sám – jako by sám věděl, kam má vést. Koruna stromu je jak hlava na lidském těle bez křídel. V sedmém patře koruny čeká... Nyní již není cesty zpět.

Dveře mají kliku ve tvaru zvířecího pařátu – výmluvný detail, že tato kancelář nepatří jen lidskému světu. Atmosféra připomíná závěr labyrintu – poslední prah, než se něco zásadního změní. Dveře působí, jako by skrývaly něco zásadního – nevyslovenou pravdu, kterou je třeba si otevřít sám. Následuje úzká, potemnělá chodba, kde se táhne řada dveří – každé z nich nese zvláštní nápis: „DUŠE“, „DUCH“, „EROS“, a další. Prostor působí jako zákulisí Vědomí nebo archiv vnitřních komnat. Ticho je zde hutné, skoro slyšitelné.

Zasvěcená místnost za obřími hodinami. Místo konfrontace, ticha i transformace. Sem se
Jan dostává ve chvíli, kdy vše ostatní utichne. Nastává očekávání.

Série vizuálních sekvencí, kde se realita mění: Jan poznává sám sebe, hlava se mění v horu, koleje mizí ve tmě. Tyto vize překračují prostor i čas – jsou katarzním i snovým závěrem celé cesty.